Signum laudis
To chci
Děj prózy, kombinující kritický pohled na historickou skutečnost s tradovanými vzpomínkami (věnování: "Památce mého otce Karla, který místo pohádek mi vyprávěl o veliké válce"), se odehrává na haličské frontě za ruské ofenzívy v létě r. 1916. Prostřednictvím postav z nejrůznějších sociálních vrstev načrtává autor v množství
krátkých, nijak nenadepisovaných oddílů průřez rakousko-uherskou společností (od prostých vojáků a poddůstojníků jako Emil Loriš přes důstojníky, k nimž patří dvojice naivně idealistického poručíka Pallawského a pragmatika Kurta Zieglera, hauptman Bruno König nebo válečný zpravodaj W. A. Wimmer, až po generály Alfréda Bergera a Josefa Grosse, od vesničanů až po finančníky a monarchy). Stěžejní postavou je kaprál Adalbert Hoferik. Původně koňský handlíř, neschopný snést se s lidmi, představuje typ ideálního vojáka: dokonale ovládá vojenské řemeslo, přesně plní své povinnosti, beze zbytku se podřizuje rozkazům a totéž vyžaduje i od podřízených, jimiž je všeobecně nenáviděn. Nebere zřetel na jiné než bojové cíle, proto se také v okamžiku, kdy přejímá velení malé jednotky, rozhodne pro protiútok, při němž však devět mužů padne. Loriš, jeden z přeživších, se jej pokusí zabít. Hoferik náhodou vyvázne a zraněného Loriše, k němuž necítí zášť ani soucit, vynese z frontové linie. V mizérii rakousko-uherské armády je Hoferikův protiútok mimořádným činem. Jako takový je jedním z velitelů využit pro osobní cíle, přičemž shodou okolností císař udělí kaprálovi nejvyšší vojenský řád - Signum laudis (znamení chvály). V kratičkém období nového formování vojsk Hoferik naváže (snad vůbec poprvé v životě) opravdový citový vztah k židovské dívce Hedwize. Boje však pokračují a při zmateném ústupu vojsk se Hoferik dostává do blízkosti štábu, navrhuje únikovou cestu a svým praktickým uvažováním zcela zastíní nadřízené. Tím se stává nepohodlným svědkem jejich neschopnosti. Ve chvíli, kdy se ukáže, že obklíčením nelze projít, je označen za viníka a odsouzen k smrti. Morální kolaps vojenské hierarchie vrcholí: kaprálovi soudci se - poté, co odveleli řadové vojáky do marného boje - sami vzdávají. Bílý prapor nese náhodou objevený zběh, jenž je takto omilostněn. Kniha vznikla přepracováním filmového scénáře, a to poznamenalo její podobu. Otevírá se prudkými situačními střihy, jednotlivé sekvence hýří zvraty, kontrasty, paradoxy, ostrými pointami. Krátké kapitolky se postupně prodlužují a přibývá v nich úvah a reminiscencí. Jednotlivé příběhy (včetně Hoferikova) nejsou podány celistvě, nýbrž vyrůstají z množství kaleidoskopicky řazených výjevů. Postavy, co do vnější tvářnosti jen letmo nahozené, jsou charakterizovány úsporně, jakoby s dokumentární věcností. Autorovy sympatie se zjevně kloní k těm, kteří zaujímají ve společenské hierarchii nižší stupínky, na opačném pólu se více uplatňuje autorská ironie a sarkasmus; ani postavy důstojníků nejsou však vykresleny schematicky. Ojedinělé pokusy hrdinů o realizaci pozitivního životního programu v záplavě cynismu, národnostních předsudků a třídní nesnášenlivosti ztrácejí naději na úspěch. Krutě groteskní osud kaprálův, jakkoli určován řetězcem náhod, je z tohoto hlediska zákonitý. Hoferik, obklopen stejně absurdní realitou jako Josef Švejk, reaguje jinak. Poslouchá a slouží opravdově, bez vnitřní vzpoury. Jako člověk, který "si zakazoval otázky", prohlédne až v okamžiku, kdy se jeho osobní tragédie naplňuje. Hoferikovým protipólem je Emil Loriš, jehož každý čin je provázen vnitřní nejistotou a pochybami. Silný svou vírou v nadosobní ideály, v praktických záležitostech selhává. Aniž zná pozadí rozsudku, hlásí se dobrovolně, s pocitem trpké odplaty, do popravčí čety. I on se tak v okamžiku Hoferikovy smrti stává obětí cynické ironie doby.
… celý popis
Uloženo v:
Podrobná bibliografie
-
Hlavní autor
-
Vladimír Kalina, 1927-1995
-
Typ dokumentu
- Knihy
-
Fyzický popis
- 225 s.
-
Vydáno
-
Praha :
Československý spisovatel,
1988
-
Vydání
- 1. vyd.
-
Edice
- Žatva
-
Témata